ATTACHMENTOVÉ CENTRUM ATTA

DYADICKÁ VÝVOJOVÁ TERAPIE (DDP)


Cílem terapie je znovuobnovení schopnosti dítěte vstupovat do blízkých a bezpečných vztahů,
tj. léčení attachmentu.

Principy Dyadické vývojové psychoterapie

Terapeut nabízí dítěti vztah, zájem a bezvýhradné přijetí, pomáhá mu vyrovnat se s jeho minulostí, aby mohlo žít v přítomnosti a plánovat svou budoucnost.

DDP je rodinnou terapií. Pěstouni a adoptivní rodiče se stávají nedílnou součástí terapeutické práce, společně s terapeutem pomáhají dítěti, aby se cítilo být v bezpečí a znovu začalo věřit lidem okolo sebe, aby porozumělo samo sobě i světu okolo, aby se začalo vnímat jako dobré a láskyhodné a bylo tak schopné přijmout to nejcennější, co mu nabízejí – blízký a bezpečný vztah. Pro jejich přístup zavádí Daniel Hughes, zakladatel DDP, pojem terapeutického rodičovství.

Hlavními stavebními kameny DDP jsou:
  • PACE
  • INTERSUBJEKTIVITA
  • A-R DIALOG
  • NÁPRAVA VZTAHU

Pro znovuvytvoření pocitu bezpečí využívá DDP hravého, zvídavého, přijímajícího postoje plného empatie, který nazývá postojem PACE (z anglických slov Playfulness, Acceptance, CuriosityEmpathy).

Významnou roli v DDP má také intersubjektivita, tj. schopnost lidských bytostí vzájemně se na sebe napojovat a sdílet své vnitřní světy. Terapeut se snaží porozumět světům jednotlivých členů rodinného systému, naučit se „chodit v jejich botách“ a následně propojit jejich dosud oddělené světy do jediného celku, do společného příběhu, jako když se jednotlivé prameny slévají do jediné řeky.

Příběhy mívají jak složku emocionální, afektivní, tak i složku racionální, reflektivní, proto autor mluví o afektivně-reflektivním způsobu komunikace, tzv. A-R dialogu. Problémové události, se kterými rodina na sezení přichází, nezajímají terapeuta tolik, jako to, jak je jednotliví členové rodiny prožívali a jak jim rozuměli. Zajímají ho všechny pocity, myšlenky, přání, úmysly a vzpomínky všech aktérů daného příběhu. Terapeut je prostřednictvím A-R dialogu prozkoumává ze všech stran, snaží se nahlédnout pod povrch věcí, nalézt jejich význam a zasadit je do smysluplného, vnitřně koherentního příběhu.

Aby se dítě mohlo cítit ve vztahu se svými novými rodiči bezpečně, musí tito rodiče umět vyřešit spory, ke kterým bude nevyhnutelně docházet, a naučit se narušený vztah znovu obnovit; proto autor v knize mluví o umění nápravy vztahu. Právě ochota a schopnost rodičů vztah po každém konfliktu znovu a znovu napravovat dává dítěti jistotu, že dobrý vztah s ním je pro jeho rodiče důležitější než jakékoli spory.

Proč se pro tento typ terapie používá název Dyadická vývojová psychoterapie?

Dyáda označuje dvojici, vztah mezi dvěma lidskými bytostmi. Slovo DYADICKÁ v názvu terapie odkazuje ke skutečnosti, že tato terapie se zabývá budováním vztahu. Cílem terapie je pomoci dětem navázat blízké a bezpečné citové pouto s lidmi, kteří o ně pečují, navzdory zanedbávání, týrání nebo zneužívání, kterým musely projít. Takové děti přestaly lidem důvěřovat a spoléhat se na ně. Tyto děti byly opuštěny svými rodiči, často prošly ústavní péčí a lidé, kteří o ně pečovali, se střídali. Pokud chceme takovým dětem pomoci obnovit jejich ztracenou důvěru v mezilidské vztahy a pomoci jim vytvořit si pouto k novým rodičům, je přítomnost jejich náhradních rodičů v terapii nutností.

Slovo VÝVOJOVÁ v názvu terapie odkazuje na skutečnost, že opakované traumatické zážitky, často v průběhu mnoha měsíců i let, nemohly neovlivnit celkový vývoj dítěte po stránce emocionální, kognitivní i sociální. Součástí terapeutického procesu je tedy zjistit reálný vývojový věk dítěte, který se často zásadně odlišuje od jeho věku chronologického a pomoci dítěti v jeho dalším rozvoji.

Komu je Dyadická vývojová psychoterapie určena?

Tato terapie je určena dětem, které byly opuštěny svými biologickými rodiči, které musely ve svém raném dětství čelit zanedbávání, týrání nebo zneužívání a u nichž se rozvinuly poruchy chování, které jim každodenně komplikují život v jejich nových rodinách. Tyto děti nerozumí sami sobě ani světu okolo, cítí se být špatné a věří tomu, že si kruté zacházení ze strany svých biologických rodičů zasloužily. Nedůvěřují lidem a přičítají jim nepřátelské úmysly, spoléhají se jen samy na sebe a nestojí o pomoc ostatních. Snaží se mít věci pod kontrolou a s lidmi okolo sebe manipulují, mají problémy respektovat autoritu dospělých a přijímat limity. Neumí regulovat své emoce a podléhají výbuchům vzteku nebo zoufalství, necítí se být mezi lidmi v bezpečí a nestojí o to navazovat s nimi blízké vztahy.

Mají k tomu dobrý důvod. V prvních měsících a letech života jim jejich nejbližší, kteří je měli milovat a chránit, ubližovali. Tyto děti musely rozvinout řadu obran, obléci si pevné brnění, aby přežily uprostřed bitvy, která zuřila všude okolo nich. A i když už tato bitva dávno skončila, své brnění stále neodkládají; nevěří tomu, že jsou v bezpečí.

Ukazuje se, že běžné výchovné postupy u těchto dětí selhávají. Tyto děti potřebují něco navíc.  Potřebují uvěřit tomu, že už je po bitvě a ony mohou odložit své obrany, aniž by riskovaly svůj život.

Zhruba před 30 lety, na počátku osmdesátých let minulého století, jsem byl ve své praxi konfrontován se skutečností, že existuje skupina dětí, kterým neumím pomoci změnit jejich životy k lepšímu; byly to děti, které prošly zanedbáváním, týráním nebo zneužíváním a byly opuštěny svými biologickými rodiči. Snažil jsem se pomáhat jejich novým rodinám s výchovou, ale moje práce se mi nedařila a já se rozhodl zjistit, proč je tomu tak. V té době jsem pro sebe znovu objevil Teorii attachmentu a uvědomil si, že tyto děti neumí navázat se svými pěstouny a adoptivními rodiči bezpečné citové pouto. Přitom Teorie attachmentu zdůrazňuje, jak zásadní pro celý další vývoj dítěte je umět hledat u svých rodičů pomoc a útěchu ve chvílích ohrožení. Děti, se kterými jsem se setkával, to neuměly. Ke konci osmdesátých let jsem porozuměl tomu, jak těžce naruší celkový vývoj dítěte fakt, že mu jeho nejbližší lidé ublížili. Propojil jsem teorii s praxí a začal rozvíjet model DDP.
Daniel Hughes
zakladatel DDP o počátcích své práce na stránkách DDP Network

Jaké změny lze od Dyadické vývojové psychoterapie očekávat?

  • Dítě, které se začne se svými náhradními rodiči cítit v bezpečí, bude schopné budovat si s nimi blízké a bezpečné citové pouto.

  • Rostoucí důvěra povede k poklesu snahy dítěte mít věci pod kontrolou a manipulovat s ostatními.

  • Stresové situace mohou sice přechodně vést k opětovnému nárůstu problémového chování, nicméně to, že se dítě naučilo hledat u důvěryhodných dospělých pomoc a útěchu, povede k rychlejšímu návratu „do normálu“.

  • Pro dítě bude lehčí navazovat s ostatními lidmi blízké a přátelské vztahy.

  • Dítě bude lépe zvládat své emoce.

  • Dítě bude lépe zvládat problémové situace.

  • Dítě bude lépe rozumět samo sobě, ostatním lidem i okolnímu světu.

  • Tím, že dítě zpracovalo traumatické zážitky ze své minulosti, stalo se emocionálně zdravější.

Jak probíhají sezení Dyadické vývojové psychoterapie?

  • 1.

    Ještě před začátkem společných rodinných sezení s dítětem terapeut seznámí náhradní rodiče s problematikou poruch ve vytváření vztahové vazby a s principy terapie DDP. Náhradní rodiče potřebují rozumět principům této terapie a být v souladu jak s jejími cíli, tak s prostředky, které pro dosažení cíle terapeut používá.
  • 2.

    Je důležité, aby se v průběhu této přípravné fáze všichni zúčastnění dobře poznali a vybudovali si důvěru založenou na vzájemném respektu.
  • 3.

    Náhradní rodiče, kteří jsou hlavními vztahovými osobami dítěte, se stávají aktivními účastníky terapeutických sezení. Terapeut je na jejich roli v celém terapeutickém procesu v průběhu přípravné fáze připraví.
  • 4.

    Být rodičem dítěti, které prošlo zanedbáváním, týráním nebo zneužíváním, není lehké. Hrozí nebezpečí, že dítě svým problémovým chováním otevře staré rány, které si náhradní rodiče nesou ze svého vlastního dětství a to negativně ovlivní jejich současné výchovné postoje i schopnost empatie k dítěti. Proto terapeut v průběhu přípravné fáze věnuje pozornost i rodinné historii náhradních rodičů.
  • 5.

    Ve chvíli, kdy náhradní rodiče porozumí smyslu terapie a jsou připraveni se jí aktivně účastnit, připojí se ke společné práci i jejich dítě. Nicméně terapeut se bude s náhradními rodiči nadále setkávat i o samotě, tak aby měli možnost zkonzultovat vývoj terapie a další postup bez přítomnosti dítěte. Dle možností mohou rodiče hovořit s terapeutem o samotě chvíli před začátkem vlastního společného sezení s dítětem, případně si čas od času domluví samostatné sezení bez dítěte.
  • 6.

    Ke komunikaci s dítětem využívá terapeut verbální i neverbální komunikaci, v případě potřeby používá i další prostředníky v komunikaci jako loutky, kresbu apod. Jeho cílem je dítě dobře poznat a pomoci mu, aby lépe rozumělo samo sobě, ostatním lidem i okolnímu světu. Ukazuje mu souvislosti mezi tím, co muselo projít a mezi jeho současným vnímáním světa. V průběhu sezení terapeut pomáhá dítěti zvládat všechny emoce, které se objeví.
  • 7.

    Terapeut pomáhá dítěti mluvit s jeho náhradními rodiči, podporuje je v tom, aby vyjádřilo, co cítí, co si myslí, co si přeje apod. Ve chvílích, kdy je přímý rozhovor pro dítě příliš těžký, může mluvit „za dítě“, případně může s rodiči mluvit „o dítěti“ v jeho přítomnosti. Podporuje tím schopnost dítěte zvládat jeho emoce a lépe jim porozumět.
  • 8.

    Téma sezení může přinášet dítě, rodiče nebo terapeut sám. Terapeut v průběhu sezení téma společně s ostatními prozkoumává, hledá skryté příčiny problému a zkoumá emoce, které dané téma vyvolává. Jeho přístup je „direktivně nedirektivní“, tj. podle potřeby dítě buď následuje, nebo přebírá vedení sezení.
  • 9.

    Cílem sezení je porozumět tomu, jak dítě vnímá samo sebe, ostatní lidi i okolní svět. Zde je ukryt kořen jeho problémového chování i začátek cesty k trvalé změně, protože trvalé změny přicházejí „zespodu“. Pokud by se terapeut soustředil pouze na nápravu problémového chování dítěte, aniž by rozuměl jeho příčinám, tj. dítě poučoval, káral nebo mu dával „dobré rady“, jeho snaha vyjde naprázdno. Na případné rady a doporučení vhodných výchovných postupů bude čas při samostatných sezení terapeuta s náhradními rodiči.
  • 10.

    Terapie končí ve chvíli, kdy se podaří vytvořit základy bezpečného citového pouta mezi dítětem a jeho náhradními rodiči a kdy si rodiče osvojí vhodné výchovné postupy do té míry, že si umí v problémových situacích poradit sami.

DYADICKÁ VÝVOJOVÁ TERAPIE, terapie DDP, výcvik DDP,
attachment