ATTACHMENTOVÉ CENTRUM ATTA

TERAPIE HROU (PLAY THERAPY)

Terapie hrou Virginie Mae Axline vychází z přesvědčení, že každé dítě má vrozenou schopnost zkoumat a zpracovávat své pocity a prožitky, včetně těch negativních, prostřednictvím hry, protože hra je „řečí“ dítěte.

Traumatické zážitky však tuto „sebeúzdravnou“ schopnost dítěte „deaktivují“. Úkolem terapie je tedy vytvořit bezpečný terapeutický prostor, ve kterém dítě může svým vlastním tempem a svým vlastním způsobem prozkoumávat všechny minulé i současné události, které vědomě nebo nevědomě negativně ovlivňují jeho současný život, tj. terapie dává dítěti možnost „aktivovat“ jeho schopnost své problémy vyřešit. Skrze hru se dítě vyrovnává s tíživými zážitky, znovu přehrává problémy, se kterými se setkalo, je to cesta jak odreagovat strach, smutek nebo vztek.

Základem terapie je vztah, který terapeut dítěti nabízí.

Terapeut svým chováním vůči dítěti sděluje:

„Jsem tu s tebou. Nemám jiný cíl.“
„Naslouchám ti. Slyším vše, co říkáš.“
„Rozumím tomu, co cítíš. Nehodnotím to a přijímám tě.“
„Jsi pro mě důležitý!“

Terapeut se zaměřuje více na:

dítě než na problém jako takový
vnitřní prožitky dítěte než na jeho vnější chování
porozumění vnitřnímu světu dítěte než na vysvětlování
přijetí než na korigování
víru ve vnitřní moudrost dítěte nikoli terapeuta
ponechání vedení na dítěti nikoli na terapeutovi.

Cílem terapie hrou je trvalá vnitřní proměna dítěte, tj. zpracování traumatických zážitků, která vede i ke změnám vnějším, tj. odeznění poruch chování. Nejde o pouhé odstranění symptomů, ale o změnu ve struktuře osobnosti dítěte.

Zrcadlení, tj. „Slyším tě!“

Zrcadlení spočívá v tom, že terapeut opakuje to, co říká dítě. Dítě tím získává ujištění o tom, že mu terapeut naslouchá a rozumí mu.

Stopování, tj. „Vidím tě!“

Terapeut popisuje to, co dítě dělá. Dítě tak cítí zájem terapeuta o to, co dělá, jeho snahu porozumět světu dítěte a pochopit ho.

Přijetí, tj. „Přijímám tě se vším, co k tobě patří!“

Terapeut pojmenovává pocity dítěte, kterých si všímá a přijímá je bez hodnocení, nevyvrací je ani neodmítá. Dítě tím získává odvahu své pocity vyjadřovat otevřeněji a učí se jim lépe rozumět.

Zrcadlení, tj. „Zvládneš to!“

Terapeut chce, aby dítěte zažívalo, že je schopné a kompetentní řešit své problémy, nedělá věci za něj, pomáhá mu jen na jeho jasnou výzvu apod.

Zrcadlení, tj. „Se mnou jsi v bezpečí!“

Hranice v Terapii hrou jsou jednoduché – dítě nesmí ubližovat samo sobě ani terapeutovi, nesmí ničit hračky a ostatní předměty v místnosti, a po ukončení hry odchází. Stanovení limitů probíhá způsobem, který dítě neohrožuje a nezahanbuje, to znamená není narušen jeho pocit bezpečí ani pocit přijetí. Terapeut dává dítěti možnost, aby samo nad sebou získalo kontrolu.

POSTOJ TERAPEUTA K DÍTĚTI V TERAPII HROU

Terapeut zaujímá k dítěti od samého počátku terapie přátelský vztah a zajímá se o ně. Vytrvá ve svém postoji bez ohledu na chování dítěte.
Terapeut přijímá dítě takové, jaké je, nepřeje si ho „opravovat“(bezvýhradné přijetí dítěte je základní podmínkou pro úspěšný terapeutický proces; terapeut dítě nehodnotí, nechválí a nekárá; zaujímá vůči dítěti stálý přátelský vztah a je trpělivý. Jen dítě, které se cítí plně přijaté, bude schopné vyjadřovat všechny své pocity a bude zcela spontánní).
Terapeut vytváří atmosféru bezpečí a přijetí, ve které dítě získává svobodu objevovat samo sebe i okolní svět (terapeut dává dítěti najevo, že respektuje jeho schopnost samo se rozhodovat; přijímá jeho chování a nijak ho neusměrňuje a neřídí).
Terapeut se nepokouší průběh terapie urychlit, věří v jeho přirozený průběh.

Terapeut věří, že dítě samo je schopno vyrovnat se se svými problémy, pokud k tomu dostane prostor (terapeut věří ve vnitřní potenciál dítěte ke změně).
Terapeut se snaží rozpoznat a pojmenovat pocity dítěte tak, aby se dítě samo ve svém chování lépe vyznalo a porozumělo mu (terapeut se snaží rozpoznat pocity dítěte, slovně je vyjádřit, ale zároveň pocity neinterpretovat a nehodnotit).
Terapeut neovlivňuje nic z toho, co dítě říká nebo dělá (nechválí, aby neposiloval určité chování, nekritizuje, aby neznejišťoval, neopravuje vyjádření dítěte podle reálných faktů, nedává žádné návrhy, je „rezonanční deskou,“ od které se odráží osobnost dítěte).
Terapeut drží jen takové hranice, které jsou nezbytné, a to způsobem, který přenáší na dítě spoluzodpovědnost.