ATTACHMENTOVÉ CENTRUM ATTA

ZPRACOVÁNÍ MINULOSTI

PROČ JE NUTNÉ MLUVIT O MINULOSTI?

1.
POMOC DÍTĚTI PŘI ZPRACOVÁNÍ PROŽITÝCH TRAUMAT SKRZE VYTVÁŘENÍ SMYSLUPLNÉHO ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU.
2.
ROZVOJ ZDRAVÉ IDENTITY DÍTĚTE

„Vím, kým jsem.“

3.
POMOC PŘI UTVÁŘENÍ ZDRAVÉHO POZITIVNÍHO POHLEDU NA SEBE

„Jsem dobré.“

1.

POMOC DÍTĚTI PŘI ZPRACOVÁNÍ PROŽITÝCH TRAUMAT
SKRZE VYTVÁŘENÍ SMYSLUPLNÉHO ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU

Mnoho náhradních rodičů, kteří pečují o děti, které byly vystavený traumatickým zážitkům, si klade otázku, zda je opravdu potřeba s dětmi mluvit o tom, čím si musely projít; zda by nebylo vhodnější na to špatné prostě „zapomenout“.
Problém je, že „zapomenout“ se nedá; traumatické prožitky se ukládají do naší paměti, ať už chceme nebo ne.

Máme dva typy paměti – explicitní a implicitní.

Pokud mluvíme o paměti, obvykle tím myslíme paměť vědomou, explicitní, tj. vědomé vzpomínání si na minulé zážitky. Explicitní paměť je lokalizována v hipokampu a její rozvoj je spojen s vývojem řeči (rozvíjí se od cca 2 let věku dítěte).

Vedle explicitní paměti ale máme ještě paměť nevědomou, implicitní, která je lokalizována v amygdale. Implicitní paměť je vývojově starší a máme v ní uložené vzpomínky ještě z prenatálního období. Jsou v ní skryté zvuky a vůně našeho domova, láska, se kterou nás naše maminka houpala ve své náruči nebo napětí v jejím těle, které se objevilo pokaždé, když se vrátil domů otec apod. Implicitní paměť ukládá naše vjemy, emoce nebo tělesné pocity a později také činnosti, které děláme mechanicky, jako je třeba chůze nebo jízda na kole.

Malé děti na základě svých implicitních vzpomínek očekávají, jak svět okolo nich bude fungovat, tj. na základě svých předchozích zkušeností očekávají ty budoucí. Ve chvíli, kdy se do naší implicitní paměti uloží traumatická událost, nemůže to naše chování neovlivnit. Stačí určitý zvuk nebo vůně, a mozek spustí obrannou reakci dříve, než se nad tím stačíme zamyslet, tzv. flashbacky.

Ukazuje se, že jedinou cestou jak z toho ven, je mluvit o tom, co se stalo tj. převést vzpomínku z implicitní, nevědomé, paměti do té explicitní, vědomé. Teprve ve chvíli, kdy se implicitní vzpomínky stanou explicitními, tj. dostanou svůj význam, začnou ztrácet na své síle.
Pokud rodina neposkytne dítěti možnost, aby o věcech mluvilo, tj. vyjadřovalo své pocity a porozumělo tomu, co se to vlastně stalo, zůstanou vzpomínky jen v implicitní paměti v dezintegrované podobě; dítě nad nimi nemůže získat vládu a ony ho budou i nadále skrytě ovlivňovat. Ve chvíli, kdy neumíme explicitně pojmenovat to, co implicitně víme až moc dobře, máme v hlavě zmatek.

Jak s dětmi mluvit o traumatických událostech z minulosti?

Mluvení o traumatických zážitcích však má svá pravidla, a pokud bychom se omezili jen na líčení prožité hrůzy,
vedlo by to pravděpodobně pouze k další retraumatizaci dítěte.

Dítě nesmí být na své vzpomínky samo, potřebuje se do minulosti vracet s někým, komu důvěřuje a s kým se cítí být v bezpečí, tj. „léčba“ probíhá ve vztahu.

Dítě vypráví svůj příběh, sdílí to, jak událost prožívalo; není důležitý přesný popis událostí, ale pocity, které události provázely; úlohou dospělého je naslouchat a dítě podporovat, můžeme se ho ptát, co mu v tak těžké chvíli pomáhalo přežít, sdílíme s ním jeho zármutek a vyjadřujeme ho.

Pomůžeme dítěti integrovat minulé události do současného života, vytváříme s ním jeho příběh, hledáme smysl událostí, učíme je odlišovat minulost od současnosti a budoucnosti.

2.

ROZVOJ ZDRAVÉ IDENTITY DÍTĚTE

„Vím, kým jsem.“

Každý z nás potřebuje vědět, kým je a odkud pochází. Je to nejen potřeba, ale i právo každého dítěte, které je zakotveno v čl. 8 „Úmluvy o právech dítěte“. Státy, které jsou smluvními stranami úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků.

Identita dítěte se vytváří v průběhu prvních let života dítěte a okolo cca 6. roku věku má už dítě jasné vědomí toho, kým je a odkud pochází. Je nutné, aby do té doby znalo všechna důležitá fakta o svém původu, protože v této době je dokáže snáze integrovat. Věci, které známe „od nepaměti“, o kterých víme dříve, než si plně uvědomíme jejich význam, nás nepoškodí tolik, jako „kostlivci“, kteří na nás vypadnou ze skříně později.

Závažné informace, které se dozvíme již po vytvoření identity, s ní mohou závažně otřást a mají tak charakter traumatu. Někdy jsou informace o biologické rodině natolik závažné (např. pokud došlo ke spáchání závažného trestného činu a rodiče jsou ve výkonu trestu), že nová rodina je v rozpacích, jak celou věc dítěti říci. I tady platí, že tajit fakta je ve výsledku horší, než je dítěti, přiměřeně jeho věku, sdělovat „od nepaměti“.

Pokud má dítě ve své historii „bílá místa,“ vyplní je; může si svou biologickou rodinu idealizovat nebo démonizovat, nelze ale očekávat, že o ní nebude přemýšlet vůbec. Pokud tedy nemůže o této své potřebě mluvit se svou novou rodinou, ať už proto, že se bojí, že by tím své nové rodiče zranilo nebo proto, že mu v tom noví rodiče aktivně brání, přejde jeho přání „do ilegality“. Dítě pak pátrá ve svém okolí nebo na sociálních sítích na „vlastní pěst,“ což může být velmi nebezpečné.

3.

POMOC PŘI UTVÁŘENÍ ZDRAVÉHO POZITIVNÍHO POHLEDU NA SEBE

„Jsem dobré.“

Děti, které byly opuštěny, se často vidí jako špatné, rozvinulo se u nich vědomí „špatného já“. Často se domnívají, že neštěstí, které je postihlo, způsobily vlastní vinou, že si špatné zacházení zasloužily.

Je tedy zapotřebí, aby porozuměly své minulosti a poznaly opravdové příčiny chování svých rodičů (např. drogová závislost).

Neznamená to ale, že budeme jich rodinu „očerňovat“, vždyť pokud děti vnímají své rodiče jako špatné, jen těžko mohou sebe považovat za dobré. Nejde o to rodiče omlouvat, ale porozumět jejich životní historii, vést dítě k pochopení a odpuštění, a vyzvednout jejich dobré stránky.

DYADICKÁ VÝVOJOVÁ TERAPIE, terapie DDP, výcvik DDP, attachment